na Blog.cz

Ach jo...

ani nevíte, jak moc se mi tenhe článek nechtělo psát. Ale myslím, že je to nutné. Takže nemá cenu chodit okolo horké kaše. Prostě si potřebuju dát na chvíli od psaní pauzu. Mám poslední dobou nějakou autorskou krizi, špatné období. Nechci tady vypisovat milion a jeden dvodů, proč vlastně... Prostě chybí inspirace a ani nějak není nálada psát. A abych jen tak sedla k počítači a začala něco psát? To fakt ne. Já nemám na to, abych svoje povídky kazila. Přece jen, mám je ráda, znamenají pro mě hodně, stejně tak je to s celým psaním. A já si to nechci všechno zprotivit tím, že se do toho budu nutit. Protože pak ty povídky stojí za houby a kdo by to četl, že?

Každopádně, tedy, tímto si oficiálně dávám pauzu od psaní a od blogu jako celku. Nepozastavuji blog, jen sem asi nic nebude v dohledné době přibývat. Mám sice teď rozepsanou jednu povídky "na zakázku", takže ta by sem možná přibýt mohla, ale nevím to jistě. Taky už se v povídce "That Night Change Everything" blížíme pomalu ke konci, takže to poslední, co ještě máme sem taky dám. Ale nic jinéhu už tu pravděpodobně nečekejte. Tímto pozastavuji i přidávání dílů "Nad stádem koní". Tu povídku miluju, takže jí pravděpodobně dopíšu, jen nevím kdy. Takže tedy... hodlám si od psaní chvíli odpočinout, třeba i najdu novou inspiraci a nové nápady, ale nechám tomu volný průběh.

Ještě bych chtěla poděovat všem, kteří sem pravidelně chodili a kterým se mé povídky alespoň trošku líbili :) Děkuju Vám :)

Tímto se s Vámi na dobu neurčitou loučím, mějte se krásně a já budu doufat, že se to co nejdříve spraví, a že se tu co nevidět zase setkáme:)

Pa... Vaše Mishka :)

Tom:

Vychutnávám si Billův neposedný jazýček v mých ústech. Jen on... Jen on jediný na světě umí líbat s takovou vášní. Je to můj unikát. Život bez něho bych si teď už ani nedovedl představit.

Opatrně si lehne na pohovku a stáhne mě dolů spolu s ním. Spokojeně mu ležím na horké hrudi, hladím ho po boku. Ucítím Billovo andělské doteky ve svých vlasech.

"Budeme navždy spolu?" zeptá se tichým, ale i tak dost svůdným, ale zároveň nevinným hlasem.

"Navždy a ještě týden k tomu." usměju se. Ruku pomalu přesunu z boku na jeho ploché bříško.

"Tak to se mi líbí." z jeho hlasu je cítit, že se usmívá. Spokojeně přivřu oči, zaposlouchám se do pravidelných úderů jeho srdce. Je to tak krásný zvuk, když vím, že bije pro mně. Že v něm mám místo...

"In mir wird es langsam kalt

Wie lang könn´wir beide hier noch sein?" celý se ponořím do Billova hlasu. Je tak něžný a krásný. Nevěděl jsem, že umí zpívat. A že se to vůbec někdy dozvím. Nemůžu dělat nic jiného, jen se doširoka usmívat a dál poslouchat ty sladké tóny, kterými mě obdarovává. Při tichoučkém zpívání mě neustále hladí ve vlasech.

Bill:

"Nežárlím." hádám se s ním, ale Tom si stejně myslí svoje. A myslí si to dobře. Prostě... jasně, že žárlím. Už jsem holt takový. Ale věřím mu. Věřím, že by mě nikdy nepodvedl. Ani já jeho ne.

"Stejně vím, že žárlíš." vyplázne na mě jazyk a přitiskne se na mé rty, takže už proti němu nemůžu argumentovat. Ale to mi v tuhle chvíli nevadí. Jednou rukou mu vjedu do zapletených vlasů. Tom mě chytne kolem boků a jazykem zajíždí hluboko do mých úst. Je to tak úžasně vzrušující, ale vím, že bychom to neměli přehánět.

"Mhm... Billy?" zamručí do polibku a já se od něj odtáhnu.

"Ano?"

"No... možná bychom dneska mohli dojít pro tvoje věci, hm?" Jakmile to řekne, okamžitě se ve mně všechno sevře. Tom se na mě povzbudivě usměj a pevně mě obejme. Zabořím obličej do jeho krku a něžně ho políbím na horkou kůži. Nechce se mi tam, ale vím, že musím.

"No tak... broučku..." šeptne Tom. Při tom oslovení se na něj ještě víc natisknu.

"Tak dobře. Půjdeme." zamumlám do jeho krku.

"Miluju tě lásko." šeptne Tom a líbne mě do vlasů.

"Taky tě miluju..." ujistím ho. Slzy se mi derou ven, jak moc se mi tam nechce. Ale Tomi bude se mnou. Moje láska...

To koukáte, co? Ano, já jsem taky nečekala, že bych se dokopala k dopřekládání téhle povídky. Jak jste si jistě všimli, poslední dobou na blog nic nepřibývá. Mám prostě krizi a nic s tím neuděláme, to už je holt tak. Však to všichni znáte, prostě špatné období. Ale jak stále všem říkám, nechci kvůli svým problémům kazit povídky, proto si dávám na chvíli pauzu od psaní a od blogu. Nechci jen tak bezmyšlenkovitě psát, co mě napadne a aby to nemělo hlavu ani patu. Psaní mám jako koníčka, ne jako povinnost a taky to tak beru. Nechci se do toho nutit, protože to pak stejně nestojí vůbec za nic. A tak se to snažte vydržet, snad to překonám.

Každopádně, dneska se ještě pokusím co nejvíc toho přeložit a v průběhu zítřka sem hodím ty zbývající dva díly. Jak to půjde potom, to nevím, ale budu se snažit to nebrzdit, abychom to už konečně dopsali. Už nám toho opravdu moc nezbývá.

Jinak, ještě si všechno nechám projít hlavou a ke konci týdne bych sem hodila článek, jak jsem se rozhodla ohledně blogu. Na to je teď ale ještě brzy :)

Takže přeju příjemné čtení a mějte se mnou trpělivost, miláčkové :)

Ano, ano, ano :)

Dneska je to opravdu rok, už celý rok, co tenhle blog provozuji :) A já z toho mám opravdu velkou radost :) Tohle je můj první blog, který mi vydržel tak dlouho a doufám, že ještě vydrží :)

Nebudu moc dlouho kecat, jen bych chtěla poděkovat za všechny komentáře a hlavně těm, kteří sem chodí pravdidelně :) Moc si toho vážím a děkuji :) ♥♥♥

Je to jen taková velmi jednoduchá oddechovka :) Ale kdyby se i tak někomu líbila, budu je ráda :)

Ahojte zlatíčka moje :)

To koukáte, co? :D Po pravdě, taky jsem nečekala, že bych tenhle dílek konečně někdy v dohledné době napsala, ale jak vidíte, stalo se. Doufám, že mě neukamenujete za to hrozné čekání, i když na nadávky jsem připravená :) Tak Vám už do toho nebudu kecat a užijte si to :)

Taky vám tahle fotka přijde tak dokonalá? :)

...aneb... spíš Mishka v pohotovosti :D To mě takhle jedna moje kámoška požádala, zda bych jí nemohla poslat odkaz na obrázky od Alleg. A věřte, že mi to žádný problém nedělalo. No a při tom broutdání a prohlížení jsem narazila na tři obrázky, které tu jisto jistě nemám :D Tak se kochejte, mé úchylné twincestní dušičky :D

Obrázky raději pod perexem... přece jen, kdo chcete přesvědčte se :D

No... já vím, že jsem sem v předešlém článku dávala téměř stejnou fotku, jako je tahle, jen s tím rozdílem, že tato je barevná. Ale důvod, proč ji sem dávám je ten, že jsem chtěla poukázat na Billovy vlasy. Tady jsou zabrané víc z detailu... a já musím říct, že takhle mu to nehorázně sluší :) Sexouš jeden :D

Jinak ještě, vím, že tohle s tím nemá co dělat, ale vidíte, že už se konečně začínám vracet do normálu, takže můžete čekat nějaké ty fotky a možná, že se už konečně dostanu i k 12. dílu "stáda" :) Ale ještě uvidíme :) Každopádně jsem se opravdu pustila do jednoho z mých nových nápadů na vícedílku, ale rozhodně nečekejte nic před tím, než skončí Nad stádem koní. A to může být opravdu dlouhá doba, jak vidíte. Tak, konec keců :) Mějte se.... Mishka :*

Ano, přesně tak, taky tu budu řešit to, co měl Bill na hlavě :D

Většina fans si na to strašně stěžuje. A já vůbec nechápu, proč. Vždyť je to konec konců na něm strašně roztomilý :)

Musíte to brát tak, že je to prostě stále ten provokatér Bill, kterej se chce lišit. Už je takovej... tak nechápu, proč to tak řešíte. Navíc si uvědomte, že Japonci mají úplně odlišný styl, než my tady v ČR. Zatímco my jsme ti neodvážní, ti co jdou se stádem, oni jsou jiní. Nebojí se experimentovat, jsou blázniví, šílení... prostě si užívají život, ne jako my (nebo spíš většina Čechů). A Bill je úplně stejnej... tak se uklidněte, přestaňte plakat s tím, jak moc chcete toho "starého" Billa a buďte rádi, že jsou kluci vidět, že se o nich píše a hlavně, že je ještě pořád máme... ♥

P.S: pod perexem ještě nějaké ty fotky z Tokya :)   

click "celý článek"

Ahojte lidičky,

tak se vám po velmi dlouhé době zase ozývám. To jste nečekali, co? No, já taky ne. Tak v první řadě se Vám chci omluvit, že tu teď vůbec nic nepřibývá, ale já teď vůbec nemám čas. Už týden máme doma štěně westíka a nebudete mi věřit, jáká je to s ním práce. Někdy je to fakt utrpení, ale zvládnout se to dá. Bohužel ale jen bez vedlejších aktivit, kterou je pro mě můj milovaný blog. Takže si nemyslete, že jsem na vás úplně zapomněla, to v žádném případě. Jen je to prostě složitější. Pejsek nám zatím dělá všude oužičky a podobné věci, takže si to asi dokážete představit :) Tak doufám, že se co nejdříve naučíme chodit ven a potom už se Vám budu moct naplno věnovat. Zatím tu budu v rámci možností, ale jak říám, už se to začíná lepšit, takže mám i víc času na sebe :)

Teď se budu snažit dopsat Nad stádem koní a potom mám nápady na dvě vícedílky, který bych možná mohla stvořit. Přemýšlela jsem, že bych si toho vzala víc najednou, ale to u mě asi nepřipadá v úvahu. Jsem typ člověka, který než začne něco druhého, tak nejdřív dodělá to první. Ale to už opravdu předbíhám.

A teď už končím, protože se zase nechci vykecávat...

A nakonec Vám sem ještě hodím jednu z překrásných nových foteček z Tokia. A určitě mi odpustíte, že dneska vynechám Tomiho, protože Billí je tu absolutně rozkošný :) ♥

Tak jsem zase jednou něco zkoušela... a vůbec nevim, jak to mám ohodnotit... asi to nechám na vás :D po pravdě, nemyslím si, že je to nějak příšerný, ale bůh ví jakej zázrak to taky neni... tak mi povězte svůj názor :)

Bill:

"Zdálo se mi o tobě..." usměju se na Toma. Na tu noční můru už nemyslím. Ne, když je u mě Tom. Vím, že s ním jsem v bezpečí. Že když jsem u něj, nic mi nehrozí.

"A co se ti o mě zdálo?" zeptá se mě zvědavě. Působí trošku jako malinkaté, zvědavé dítě, které všude strká nos.

"Hmm... vážně to chceš vědět?" zaculím se na něj.

"Samozřejmě..." přikývne a poslouchá.

"No... šli jsme spolu lesem a povídali si o všem možném. Všude bylo spousta květin a ty jsi mi vždycky po cestě nějakou utrhl. Jednu jsi mi dal i za ucho. A potom jsme přišli na takovou malou mýtinku a ty jsi přede mnou poklekl a..." odmlčel jsem se.

"A co?" vyhrkl Tom nedočkavě.

"A nic. Protože jsem se probudil." zachichotal jsem se.

"No to je vážně super." zasmál se Tom se mnou a věnoval mi krásný dlouhý polibek. S každým takovým projevem lásky, kterými jsme se obdarovávali jsem cítil, jak moc ho miluju. A ta láska snad ještě víc rostla...

Tom:

"Nebudeme přece riskovat." usměju se a něžný polibek mu oplatím. Rukama zajedu pod jeho tričko, moje dlaň spočine na jeho lechtivém místě. Nejdřív si to ani neuvědomím, ale potom mě napadne... Možná by nebylo špatné vrátit se k původní hře. Bill se začne smát do polibku. Já ho začnu líbat dravěji, aby s tím přestal, ale lechtat ho samozřejmě nepřestávám. Jak dlouho asi vydrží?

"Bože Tomííííí..." už to nevydrží a začne se naplno smát a snaží se vymanit zpod mojich dotyků.

"Máš docela malou výdrž, miláčku." svalím se na čtyři na něj tak, aby nemohl utéct a rukama nepřestávám běhat po jeho těle.

"Jáá... se počůrááám... Já dostanu škytavku, takže okamžitě přestaň!!" sotva může mluvit, tak moc se směje.

"To přece vydržíme." zákeřně se usměju a pokračuju.

"Ahahaha... ne, ne, ne, ne, ne..." piští, jako rozkošné dítě.

"Ale ano, ano, ano, ano, ano..." směju se s ním. Je proti mně jako bezbranné zvířátko. Blbneme po posteli, najednou ale Bill ostře vystrčí ruku před můj ksicht.

"Stop!! Škit... Vidíš? Už to začíná!" škytne si a mně to jednoduše nedá, nezasmát se. Nevěřil jsem, že ho to vážně chytne. A ono přece...

"Zadrž na minutu dech, ať tě to přejde... a potom pokračujeme..." olíznu si pomaličku rty, jako bych ho chtěl sníst.

Bill udělá to, co mu přikážu. Ale ani po minutě škytavka nepřestává.

"Vidíš?" pokrčí rameny. "Nic se neděje..." odfrkne si a pravděpodobně přemýšlí, jak by ho to co nejrychleji mohlo přejít.

V tu chvíli mě ale něco napadne.

"Mám nápad." usměju se, Bill jen čeká, co ze mně zase vyleze. Přisaju se k jeho rtům tak silně, že ani jeden z nás nemá kyslík na dýchání. Celou minutu se od sebe nemůžeme odlepit. Kdybychom kyslík opravdu nepotřebovyli, byli bychom tak minimálně hodinu. Když už máme na mále, Bill prudce zalapá po dechu.

"No? Pomohlo?" našpulím rty, s vítězoslavným pohledem se na něj dívám.

"Ještě nevím... Ale byl to můj nejdelší polibek v životě." zazubí se na mě.

"Tak vidíš. Je to moje malé, osobní výtězství..."

Tak jsem se tak přehrabovala v počítači a hádejte, co jsem našla... :D No jasně, je to přesně tahle fotka :) A já musím říct, že se mi tu Bill neuvěřitelně líbí. Ten jeho pohled, dlouhé vlásky... Ach... Někdy mi ten "starý" Bill chybí, i když toho současného samozřejmě miluju... Mám Billa ráda takového, jaký je a nejde jen o vzhled. Ae občas si ráda zavzpomínám na ty "starý časy" :D

Bill:

"Ne zlato. Nikdo si nezaslouží smrt. Ale prosím... nezanevři. Uvidíš, my to spolu zvládneme..." konejší mě Tom. Je to s ním všechno snažší.

"Nezanevřu... mělo se to tak stát... Bůh ví, proč to tak zařídil..." řeknu. Zní to až chladně, ale já si za tím názorem stojím. Ne, že bych byl věřící nebo tak, ale určitě se všechno neděje jen tak.

"Bille..." šeptne a prudce si mě strhne do své náruče. "Tolik tě miluju." šeptá mezi polibky, které pokládá na mou tvář a krk.

"Já tebe taky, Tomi... tak moc..." řeknu potichu a ruce mu pevně obmotám kolem krku. Cítím potřebu být u něj co nejblíž. Tom mě jemně hladí po zádech, při tom rty lehounce přejíždí po mé kůži na krku. Spokojeně přivřu víčka a oddávám se pocitu bezpečí.

"Už nikdy nikomu nedovolím, aby ti ubížil. Vím, že jsem to zvoral, ale přísahám, že už se ti nikdy nic nestane." špitá Tom. Jeho slova jsou prokládána polibky, které něžně sází na mou tvář, krk a odhalenou hruď.

"Nebyla to tvoje chyba." vydechnu a ještě víc se přitisknu k jeho tělu. "Nemohl jsi nic dělat."

Bill:

Když cítím jeho jemné doteky, je mi konečně trochu líp. Snažím se si pořád opakovat, že je to Tom. Že mi neublíží. Že jsem s ním v bezpečí. Pomalu začínám usínat. Stojím opřený o stěnu sprchového koutu a nechávám se unášet Tomovou péčí. Když už skoro spím, uslyším, jak se voda vypne a Tom mě okamžitě zabalí do teplé měkké osušky. Potom mě vezme do náruče a odnese mě do ložnice, kde mě opatrně položí do postele. Vnímám pořád míň a míň, ale ještě si všimnu, že Tom chce po nějaké době odejít.

"Buď tu se mnou... prosím..." zamumlám do ztichlého pokoje. Tom přijde znovu k posteli a posadí se na její kraj, hned vedle mě.

"Opravdu chceš, abych zůstal...?" zeptá se. Zní dost nejistě, jako by se bál, že ho v další chvíli pošlu pryč. Pryč z jeho vlastní ložnice.

"Ano..." špitnu tiše, skoro neslyšně. Ovšem Tom to slyšel. Cítím, jak se peřina, kterou mě přikryl, nadzvedne a on pod ní tiše vklouzne. Okamžitě se k němu přitisknu a vnímám pouze horkost jeho těla na tom svém. Uvědomuji si, jak strašně moc ho miluju.